Inspiroval mě článek na podnikani.idnes.cz, kde autor článku popisuje, jak může nedodržování pravidel osobní bubliny uškodit v jednání s obchodními partnery, šéfy, či jinými významnými osobami.

Osobní bublina je ale podle mého názoru velice důležitá i při běžném kontaktu se známými lidmi v našem okolí.

Řekl bych, že normální sociálně-inteligentní člověk nepotřebuje tyto návody, jelikož o existenci osobní zóny moc dobře ví. Není mu příjemné, když se k němu při hovoru někdo moc přibližuje a tak to nedělá ani on sám. Je to přirozené, není nutné nad tím přemýšlet.

Existují pochopitelně výjimky, kdy se tato zóna vědomě porušuje. V hromadné dopravě po předchozí zkušenosti, že je lepší sedět vedle někoho než celou cestu stát (i když někdo přece jen radši postojí), při podání ruky, kdy osobní ochrannou zónu člověka na chvíli narušíme, ale zase se rychle vrátíme za hranici, nebo např. při sledování stejného monitoru počítače, kde se něco děje.

Lidé podvědomě cítí, že jsou v cizí bublině a že je zároveň někdo v té jejich, není jim to příjemné a nezůstávají v této situaci déle než je nezbytné. Opět ale existují výjimky.

Určitě jste se setkali s člověkem, který tuto zónu nerespektoval. Je pochopitelně možné, že on sám ji má mnohem menší, ale běžně se jedná o délku celé ruky. Tito lidé však ani nejsou schopni vnímat, že je to druhému člověku nepříjemné, jsou ochuzeni i o empatické vnímání a stávají se pro druhé zvláštními - lidmi otravnými, divnými - s nimiž se moc dobře nekomunikuje.

Přemýšlel jsem nad tím, proč některým lidem tato vlastnost chybí. (Velice neodborně.) Základem bude nejspíš empatie, tedy schopnost vcítit se do pocitů druhého člověka.

Ta může být vrozená, člověk může být empaticky talentovaný, ale lze se jí i naučit - vypěstovat. Pokud však někdo nemá ani špetku talentu, nechápe smysl toho všeho, tudíž se o to nezajímá a nemá ani potřebu se učit - pracovat na sobě.

Je ale tohle možné? Copak matka neříká svému dítěti, že ten a ten je teď smutný, když jsi mu vzal hračku, ten bude mít radost, když se s ním rozdělíš o čokoládu. Vnímá dítě pocit druhého dítěte, když mu hračku bere? A záleží mu na tom? V jakém věku mu na tom začne záležet? A vnímá, že někomu jinému záleží na tom, co cítí, aniž by o tom musel mluvit? Vnímá empatii svých rodičů?

A pokud se do něj v ranném dětství nedokáže vcítit matka, bude ono samo schopno empatického vnímání? A jsme zřejmě u jádra problému. (Jde čistě o mojí neodbornou polemiku.) Kdysi jsem ale četl knihu o EI (emoční inteligence), která je podle autora Daniela Golemana stejně důležitá pro život člověka, jako IQ (inteligenční kvocient). Tato emoční inteligence se vytváří už od narození dítěte, kdy je přisáto k matčině prsu a vnímá svou matku.